Как становятся актрисами

Jak se d;laj; here;ky

;vod: Pro; herectv;?

Byla mi zima. Foukal severn; v;tr. J; jsem st;la nad propast; a koukala dol;. V;ude modro. Skrz cel; m; t;lo neust;le cirkuloval strach... Vlny oce;nu zobrazovaly m;j ;ivot a m; my;lenky. Vypadalo to jako animovan; film. Jasn; jsem vid;la v;echno: sv; d;tstv; s hloup;mi chybami, pitvo;inami a ;patn;mi zn;mkami; h;dkami s rodi;i, vesel;mi ve;;rky s kamar;dy a st;l;m pocitem samoty...

Od sam;ho narozen; m; prov;zela my;lenka, ;e jsem divn;, ;e n;co ve mn; je ;pln; jinak ne; u ostatn;ch. U; ve ;kolce jsem nemohla pochopit, pro; po;;d stoj;m v rohu potrestan;. Co jsem to provedla? Cht;la jsem se jen pod;vat, jak bude vypadat ta holka s a; k pasu dlouh;m cop;nkem, kdy; j; ho u;miknu. Bre;ela. Tohle jsem ale ne;ekala. Nev;d;la jsem, ;e ona to bere tak v;;n;. Nemohla jsem to pochopit. odnesla jsem vinu za jej; zka;en; d;tstv;.

Anebo ten p;;pad s bor;;em. To bylo ale opravdu nemo;n; sn;st n;co tak odporn;ho jako ten zatracen; bor;;, co do n;s cpali ve ;kolce. Musela jsem to j;st, proto;e vychovatelka m; vyd;rala, ;e kdy; to nesn;m, tak nep;jdu na proch;zku a budu zase t;i hodiny st;t v rohu. Pak se mi ud;lalo ;patn; a pozvracela jsem se p;;mo do tal;;e, kde p;ed t;m byl bor;;. Barvu to m;lo ;pln; stejnou. ;ekla jsem, ;e ten hnus j;st nem;;u. Nenapadlo m; ale, ;e ho vychovatelka bude cht;t z m;ho tal;;e ochutnat... Je;t; dnes mi zn; v u;;ch ten jej; rozzu;en; ;ev, kdy; jsem se p;iznala, ;e to co ochutnala nebyl tak docela ten prav; bor;;.

V;echny d;ti kolem v;d;ly, jak na to... Znaly jak;si pravidla... Hr;ly si hry, co kdysi hr;valy jejich rodi;e, babi;ky, d;de;kov; a bavilo je to. M; v;ak ne... Nesn;;ela jsem sk;k;n; pan;ka. J; jsem kreslila mapy a hledala poklad zat;mco m; vrstevn;ci sk;kali p;es ;vihadlo. Tak; jsem vym;;lela p;;b;hy a vypr;v;la, ;e jsem mimozem;;an, ;e na m; planet; m;me jin; nebe a jin; zv;;;tka... Malovala jsem je a ukazovala. A taky jsem tomu v ten okam;ik v;;ila. V;;ili mi to v;ak i ostatn;, anebo se mi to alespo; zd;lo.

Jednou m; rodi;e ost;;hali tak, ;e jsem vypadala jako kluk. ;la jsem na dv;r a ;ekla jsem v;em, ;e te; je ze m; kluk Kolja a od nyn;j;ka si budu hr;t jen s klukama, a jen klu;i;; hry...
„Jenom;e d;;ve jsi byla holka a s b;valou holkou si kluci stejn; hr;t nebudou...“, ;ekla ;uda. „Tak si budu hr;t s;m a hned te; pojedu na severn; p;l,“ odpov;d;la jsem.
„Tak uka; pindika, kdy; u; jsi kluk!“
„V;dy; jsem mimozemsk; kluk! My nem;me takov; to... v;ci....“
A takhle jsem byla teda kluk, dokud mi nenarostly vlasy...

Pak m; odvedli do ;koly – hned do 2. t;;dy. Pamatuju si, jak mi vadily kytky a aktovka, kterou jsem musela celou dobu n;st. Byla jsem ;okovan; obrovsk;m mno;stv;m d;t; s pug;ty a ;vouc;mi d;mami. Nikdo mi po;;dn; nevysv;tlil, co se ve ;kole m; d;t. J; jsem se na nic neptala a nikoho nenapadlo, ;e netu;;m, co m; ;ek;. Moc m; p;ekvapilo, ;e ve t;;d; se m; sed;t ml;ky a koukat na pan; u;itelku, kter; p;;e jak;si cifry na tabuli.
„M;me to opisovat?“ zeptala jsem se kolegy, co sed;l vedle m;.
„Asi jo,“ odpov;d;l. Taky ni;emu nerozum;l.
Tak jsem to v;echno opisovala, kreslila jsem spolu;;ky a snila a snila a snila... V;t;inou jsem ani nesly;ela, co u;itelka ;;k;. Byla jsem na sv; planet;...

;asem p;i;la prvn; p;tka, pak druh;, t;et;...
„Co se to d;je s va;; dcerou?“ ptala se u;itelka, kdy; nav;t;vila m; rodi;e.
„Polinka ;;k;, ;e nem; dom;c; ;koly a tak jsme si s ta;kou mysleli, ;e je to modern; metoda.“
Za;ali m; v;cem;n; kontrolovat a stra;n; m; to mrzelo. Ale ani to nepom;halo. Stejn; jsem byla hrozn; uzav;en; a nech;pala, co po m; cht;j;.

Asi do t;et; t;;dy jsem netu;ila, ;e v na;; ;kole je j;delna. V;echny d;ti o p;est;vce n;kam odch;zely a j; jsem sed;la ve t;;d; nebo se proch;zela chodbou.

Doma jsem v;ak byla kr;lovnou. Cel; d;tstv; jsem se c;tila b;ti vyvolenou. Jsem jedin;;ek a proto m; v;ichni milovali a rozmazlovali. M;la jsem pocit, ;e sv;t se to;; kolem m;. T;ta m; bral s sebou do divadla (je opern; zp;v;k) a mohla jsem tam d;lat, cokoli m; napadlo. V;ichni m; tam m;li r;di, ;;kali mi: „Va;e v;sosti“, a kdy; jsem ;ekala a; t;ta dozkou;;, sed;la jsem v z;kulis; na tr;nu a p;edstavovala jsem si, ;e jsem kr;lovnou vesm;ru.

U m;my v pr;ci m; v;ichni taky milovali a v;dycky mi dali n;co dobr;ho na zub. B;hala jsem po obrovsk; univerzitn; budov; (m;ma u;ila ru;tinu a literaturu) a v;;ila jsem, ;e jsem u; te; studentkou vysok; ;koly...

Byla jsem doktorkou u babi;ky v poliklinice, vypisovala jsem p;edpisy a rozkazovala sest;i;k;m...

U d;de;ka v pr;ci (Sdru;en; v;tvarn;ch um;lc;) jsem si mohla hr;t taky kdekoliv a s k;mkoliv. Mohla jsem p;ij;t do kabinetu k jak;mukoliv mal;;i ;i socha;i a ;;ct mu, co v jak;m obr;zku m; zm;nit. Taky jsem malovala a byla jsem si jist;, ;e jsem talentovan; mal;;ka a socha;ka.

V;ichni kolem m; moc milovali a kdy; jsem narazila na lhostejnost – nemohla jsem to pochopit, jak je to mo;n;...

P;izn;m se – nech;pu to dodnes. Nev;m si s t;m rady...

Vlny byly obrovsk;. N;kter; z nich se m; skoro dot;kaly. Vypadaly jako tlust; modr; otazn;ky. Co d;l? co s t;m ;ivotem? Kdo jsem? Od m;ho d;tstv; se nic nezm;nilo. Stejn; chaos napl;uje mou hlavu a okol;.

Probudila jsem se. Ale ot;zka nezmizela. Dlouho jsem nad t;m p;em;;lela a nemohla nal;zt odpov;;. Uv;domila jsem si, ;e nejsem schopn; d;lat n;co norm;ln;ho – studovat medic;nu, pr;vo, ekonomiku, atd. i kdy; rodi;e si to v;dycky p;;li, aby to tak bylo, abych zapomn;la na hloup; sny o divadle.

Ne;lo to. Samoz;ejm;, ;e to ne;lo. Hr;la jsem divadlo v;ude. Hlavn; v ;ivot;. Vym;;lela jsem si. Po;;d jsem si na n;koho hr;la. Schov;vala jsem sv;j obli;ej za r;zn; masky a skoro jsem zapomn;la na to, kdo jsem doopravdy. Ztratila jsem se ve sv;ch v;myslech a ;a;k;rn;ch. Svou p;vodn; stydlivost jsem schov;vala pod masku drzosti, svou nejistotu pod masku krutosti a cynismu a tak d;l a tak d;l. Nechci tak ;;t d;l!!! Mus;m naj;t sama sebe! Kdo mi v tom m;;e pomoci? St;le jsem ;ekala, ;e jednou potk;m jak;hosi kouzeln;ka, kter; mi ;ekne to tajemstv; a nasm;ruje m;. Byla jsem p;ipraven; na to osudov; setk;n;. Na ulici, v metru, v tramvaji, v obchodech, v;ude jsem vyhled;vala lidi, kte;; vypadaj; zvl;;tn;. Byli to v;t;inou „houmles;ci“ zarostl; vousy. Zd;lo se mi, ;e pr;v; te; bude ta z;zra;n; chv;le, kdy se od nich dozv;m v;e o sv;m osudu a p;edur;en;. Koukala jsem na ka;d;ho z nich a nazna;ovala, ;e jsem pr;v; ta, kterou hledaj;, aby j; sv;;ili sv; tajemstv;, ;e jsem ta vyvolen;. A nic. Do;kala jsem se jen, ;e jednou jeden z m;ch „kouzeln;k;“ na m; za;val n;co jako: „Co ;um;;, kr;vo jedna mlad;?“.

Tak jsem se rozhodla, ;e mus;m hledat odpov;; n;kde jinde. Kde asi? U; jsem za;;nala po maturit; studovat hudebn; konzervato; – zp;v. Moc m; to tam nebavilo. Zase mi nikdo nerozum;l. V;ichni se mi zd;li namy;len;. Pedagogov; m; vyhazovali z hodin za opi;;rny. M;l m; r;d jenom jeden pedagog herectv;, co; jsme m;li jenom jednou t;dn;.

HERECTV;! HERECTV;! HERECTV;! To je ono! P;jdu studovat herectv;! Mo;n;, ;e kolem herectv; se najdou lid;, kte;; m; budou m;t r;di, kte;; mi porad;, co s t;m m;m ;ivotem, co se mnou, a kdo v;bec jsem...

Us;nala jsem s dobrou n;ladou. Na;la jsem je;t; jednu mo;nou cestu. T;eba mi sedne. U; r;no za;nu pro to n;co d;lat. Jak je ten ;ivot kr;sn;! Na sv;t; je tolik mo;nost;...

Tu noc se mi zase zd;lo o oce;nu, ale byl klidn;, tepl; a usm;val se...

VO; hereck;, s.r.o.

Od prvn;ho dne to byla stra;n; legrace. U; od p;ij;ma;ek. Nikdy na to nezapomenu! ani chvilku jsem se nenudila. I kdy; nuda je m;m nejv;t;;m nep;;telem. Rychle m; v;echno p;est;v; bavit. M;;e to b;t cokoliv, spln;n; p;;n;, nov; ;aty, ;;asn; p;sni;ka... Za chvilku p;est;v;m m;t o to z;jem. Jednou jsem prov;d;la pokus s hudbou. L;bila se mi jedna p;se; od slovensk; kapely El;n. Jmenovala se Voda, ;o ma dr;; nad vodou. Sly;ela jsem ji v r;diu. Nem;la jsem ji nahranou a ani ji necht;la m;t, proto;e by se mi brzy omrzela. Tak jsem se schv;ln; tr;pila a doufala, ;e aspo; ji budu m;t r;da cel; ;ivot. Nevy;lo to. Po;;d mi zn;la v hlavn;, jakoby tam byla nahran; na cel; m;j mozek. Stejn; m; omrzela. Tak od tohoto pokusu se sna;;m se n;;;m takov;m zbyte;n; netr;pit. V;m o sob;, ;e m;m tu zvl;;tnost a sm;;ila jsem se s n;.

Bylo jaro. Sv;tilo slun;;ko a dot;kalo se paprsky m; hlavy – bylo to pro m; dobr;m znamen;m.

Na chodb; jsem se sezn;mila s holkou a klukem, kte;; taky ten den m;li p;ij;ma;ky. T;sn; p;ed za;;tkem zkou;ek jsem se dozv;d;la, ;e budeme muset uk;zat akrobatick; prvky. Pro m; to byl nejv;t;; horor, kter; jsem kdy za;ila – nikdy jsem nenav;t;vovala t;lesnou v;chovu. Chodila jsem za ;kolu. Zd;lo se mi, ;e je to ;pln; zbyte;n; a hloup; discipl;na. Te; jsem musela platit za svou hloupost.

„J; jsem sly;ela, ;e tam budeme muset d;lat hv;zdu anebo p;emet. Um;te to?“
„Ne, Je;i;ikriste! To je stra;n;!“ odpov;d;l Jindra (tak se jmenoval m;j budouc; spolu;;k a kamar;d).
Sle;na (dejme tomu Lucka) se p;iznala, ;e nic takov;ho taky neum; a tak jsem se trochu uklidnila – aspo; nebudu trapn; sama.
Ale kdy; nastala chv;le uk;zat porot; „n;co“ akrobatick;ho, Lucka ne;ekan; ud;lala p;emet (p;i tom tak ;ist;, jako by cel; ;ivot p;edt;m byla akrobatka) a Jindra v klidu ud;lal hv;zdu.
No to byl pro m; ;ok. St;la jsem p;ed porotou jako kdyby mi na hlavu nakakal pt;k.
„Tak co byste n;m mohla uk;zat, Polino?“ ptala se  ;ernovlas; a velmi seriozn; pan; v br;l;ch.
„No....“ Pr;;vih, nevezmou m; a cel; rok budu sed;t doma – to mi prob;halo hlavou.
;as se zastavil. V;ichni na m; koukali... Co tu d;l;m? V;dy; nem;m ;;dn; talent. Pro; jsem nechodila na t;lesnou v;chovu... Pak jsem si vzpomn;la, ;e tat;nek, kdy; mi byly t;i, m; u;il kotrmelce. Hur;! T;eba si je je;t; pamatuju... Poda;ilo se! Jen;e po p;emetu a hv;zd; to bylo tak ;ed;, ;e m; poprosili, abych uk;zala je;t; n;co. Tak jsem si lehla na z;da, ruce jsem m;la polo;en; dlan;mi dol; pod;l t;la, chodidly jsem se op;ela o zem a zvedla jsem zadek. Trapn; ticho. Pak ;ernovlas; profesorka: „Polino, co to d;l;;, pros;m t;?“
„To je most ne?“ ;ekla jsem u;;pnut;m hlasem...

Na m;j most jsme pak vzpom;nali l;ta. A v;dycky jsme se p;i tom dusili sm;chy.

Potom jsem dostala dopis, ;e jsem p;ijat; a cel; l;to jsem se t;;ila na nov; lidi!
Za;alo to u; ve Skryj;ch. V mal; vesni;ce, kam n;; prvn; ro;n;k poslala ;kola na soust;ed;n;. Funkci tohoto v;letu jsme nejd;;ve v;bec nemohli pochopit. Pak ale byli v;ichni r;di, ;e m;li tak kr;snou p;;le;itost sezn;mit se s pedagogy a spolu;;ky v p;;rod; je;t; p;ed za;;tkem spole;n; v;uky. V;uka vlastn; jakoby za;ala u; tam. M;li jsme hodiny zp;vu a pohybu. ve;er a o pauz;ch jsme chodili do hospody, seznamovali se a zp;vali, zp;vali, zp;vali... Je;t; dnes si pamatuji ten pocit radosti z ml;d; a hudby, co jsem pro;ila tehdy v t; kr;sn; mal; vesni;ce.

Jindra se taky dostal na ;kolu a nav;c jsme se dostali do stejn; skupiny. Byla jsem r;da, ;e hned m;m kamar;da.

Dozv;d;li jsme se tam tak;, kdo jsou na;i here;t; pedagogov;. dostala jsem se k Janu Vlas;kovi a Lence Termerov;. Skoro ve v;em jsme hledala osudov; znamen; a zd;lo se, ;e ;ivot mi v tom nahr;v;... Stalo se toti; to, ;e b;hem talentov;ch zkou;ek jsem spat;ila pana Vlas;ka, prol;tla mi hlavou my;lenka, ;e bych si stra;n; p;;la, aby m; u;il. Nev;d;la jsem pro;, ale byla jsem si t;m jist;, ;e to chci. Tak te; se mi potvrdilo, ;e jsem ud;lala spr;vn;, kdy; jsem nastoupila na tuto ;kolu. Byla to asi odpov;; nebo n;pov;da, ;e jdu spr;vn;m sm;rem.

Ve Skryj;ch jsme ka;d; den cvi;ili j;gu, co; m; moc nebavilo, p;izn;v;m. Bylo to pro m; zase ot;zkou soust;ed;n;. Jak jsem mohla sledovat sv;j dech, po;;tat co si... Kdy; kolem m; byla spousta nov;ch tv;;;, kter; jsem si musela po;;dn; prohl;dnout. Spousta zaj;mav;ch osobnost;, co; jsem mohla poznat... A tak jsem koukala kolem sebe a v;;mala si r;zn;ch drobnost;. V;ak ne meditov;n;. Asi o den pozd;ji p;ijel dal;; kluk. Dostal se do na;; skupiny a pr;v; si ho pamatuju z hodiny j;gy. Nemohli jsme dlouho sed;t na bobku – bolela n;s kolena. A tak jsme se na sebe smutn; d;vali a podporovali se navz;jem pohledy. Byl to vysok;, huben; hoch s dlouh;ma sv;tl;ma a vlnit;mi vlasy... M;l br;le a m;lokdo s n;m komunikoval.
;ekla jsem si, ten bude zaj;mav;, chci aby byl m;j kamar;d.
Splnilo se to. Jmenoval se Ale;.

Vr;tili jsme se do Prahy a stra;n; se t;;ili na spole;nou cestu ke hv;zd;m. Byla jsem nad;en; z hodin herectv; v prvn;m ro;n;ku. D;lali jsme etudy, po;;d jsme si na n;co hr;li, zp;vali a dozv;dali se o sob;, kdo a co je za;. Ka;d; mi p;ipadal zvl;;tn; a zaj;mav;. Kone;n; jsem se c;tila mezi sv;mi i kdy; jsem jin; n;rodnosti. V;bec mi to nevadilo. M;la jsem pocit, ;e moji nov; p;;tel; a spolu;;ci pom;haj; a vysv;tluj; to, ;emu nerozum;m. C;tila jsem z nich jen dobrou, sv;tlo a p;;telstv;. P;;la jsem si, abychom byli jako rodina. A aby to tak z;stalo a; do konce studia.

;kola mi pln; vyhovovala. Bavilo m; v;echno. Ka;d; pedagog byl pro m; n;;;m zaj;mav;. A hlavn; – profeso;i n;s v;dycky podporovali ve v;ech mo;n;ch ;a;k;rn;ch. Sm;li se s n;mi a nikdy ne;vali, na rozd;l od st;edn; ;koly, kde m; v;dy vyhazovali.

Nejv;t;; herectv; bylo ale v;dy po ;kole, kdy; jsem se spole;n; vraceli dom; – m;stskou hromadnou dopravou (metrem, tramvaj;, autobusem). Tam se z n;s st;vali nejv;t;; herci a ;a;kov;…

Pamatuji si, jak jsme si s Ale;em hr;li na poh;dan; milence…
On na m; ;val: „Ty jedna d;vko! J; jsem t; miloval a ty! Jak jsi mohla? S m;m otcem?“
J; jsem mu d;vala facky a pak jsme alespo; 5 minut jeli ml;ky a opatrn; se d;vali na reakce cestuj;c;ch. V;dycky ta na;e sc;na kon;ila t;m, ;e jsme se sm;li na cel; vag;n a lid; se chechtali s n;mi.
Anebo jsme s Jindrou tuhle jeli a m;li na kl;n; batohy s kn;;kami. Pak m; napadlo m;ouknout a pra;tit do batohu. Jindra hned pochopil m;j n;pad – za;ala jsem m;oukat t;m v;c, ;;m v;c jsme ml;tili m;j batoh. M;lem n;s vyhodili z metra za krutost.
„No to jsou stra;n; d;ti, takhle tr;pit ko;i;ku!“
Bavilo n;s to. Ale kde byl n;; stud?

Prvn; bolest p;i;la na konci prvn;ho ro;n;ku, kdy; jsme objevili zn;mky ve sv;ch indexech. V ostatn;ch skupin;ch m;li spolu;;ci sam; jedni;ky. Jejich vedouc; pedagogov; se asi sna;ili zvednout sv;m ;;k;m sebev;dom;, co; si mysl;m, ;e je spr;vn;, proto;e, kdy; herec nev;;; ani s;m sob; a tomu, co d;l;, tak nem; ;anci, aby mu uv;;il div;k.

Ale u n;s byl ;pln; opak. Pan Vlas;k s pan; Termerovou n;m dali sam; trojky, a; na dv; nebo t;i v;jimky, mezi kter; jsme pat;ila j; (m;la jsem dvojku). Ale ten vztah ve skupin;, ta atmosf;ra byla zka;en;. Byla c;tit ur;;ka a ned;v;ra, zklam;n;.

Jednu z na;ich spolu;a;ek nechali bez zn;mky a pot; ji vyhodili. To n;s ;okovalo. Jej; slzy. Jejich „uklid;uj;c;“ ;e;i. V cel; t; situaci byla n;jak; fale;. Bolelo n;s to. Ne;ekan; jsme narazili na ze;.

Samoz;ejm;, ;e n;m pedagogov; necht;li ubl;;it. Cht;li n;s n;jak povzbudit, abychom se cht;li zlep;it a pracovali v;c, nebyli tak l;n;. Ur;it; si p;;li, aby n;m to ;lo, abychom n;co pochopili. Ale nevy;lo to, kleslo n;m sebev;dom;. Z;vid;li jsme ostatn;m spolu;;k;m jejich pohodl;. Z;vid;li jsme skupin; „A“ to, ;e od za;;tku hraj; na jevi;ti dv; p;edstaven; a my za cel; prvn; ro;n;k neud;lali ani jedno, krom; divn;ho kr;tk;ho dialogu od Kurta Vonneguta, ve kter;m ne;;inkovali v;ichni, ale d;lali „k;ov;“. Zd;lo se n;m, ;e na;i pedagogov; n;s neberou v;;n;. Byl to nep;;jemn; pocit a moc n;s to mrzelo. Najednou n;m spadly r;;ov; br;le a vypadalo to tak, ;e nen; v;e tak hladk;, jak jsme si p;edstavovali.

Druh; ro;n;k

Po pr;zdnin;ch jsme se potkali v P-klubu v Trojick; ulici na Praze 2,  kde prob;haly p;edv;d;;ky tehdej;;ch student; z prvn;ho ro;n;ku. R;di jsme se v;ichni navz;jem vid;li a ;li jsme rovnou do hospody vypr;v;t r;zn; pr;zdninov; z;;itky. Byla jsem ;;astn;. Milovala jsem je. Zase jsem m;la pocit, ;e jsme rodina a v;echno p;ekon;me. Zase bude v;echno dobr;. Budeme pracovat a sna;it se. S t;m pocitem jsme vstoupili do druh;ho ro;n;ku. Ale u; jsme byli rozd;leni na dva t;bory. Mezi n;mi a pedagogy vznikla jak;si ze;.

V prvn;m pololet; jsme se zab;vali Shakespearem. D;lali jsme dialogy z jeho r;zn;ch her. Pedagogov; po n;s v;dy cht;li, abychom spl;ovali proti;kol, abychom ;li p;es sebe do protirol;. Vysv;tlovali n;m to t;m, ;e pot;, co zvl;dneme tu t;;kou cestu, zvl;dneme zahr;t cokoli a p;ijde n;m to jako legrace, tzv. t;;ko na cvi;i;ti, lehko na boji;ti.

J; jsem hr;la ch;vu v Romeovi a Julii. Nevzpom;n;m na to obdob; nijak zvl;;; radostn;, proto;e si mysl;m, ;e se mi ta role nepoda;ila. To bylo vlastn; poprv;, co jsem hr;la podle pevn;ho sc;n;;e. Nev;d;la jsem, co s t;m. Na za;;tku roku mi etudy a improvizace ;ly, bavilo m; to a pro;;vala jsem to v;echno naplno. Ale u Shakespeara jsem se ne;ekan; za;ala dusit.

;lo o sc;nu, kdy pan; Kapuletov; (matka Julie) oznamuje sv; dce;i, nebo l;pe ;e;eno pt; se, jestli by byla ochotn; provdat se za Parise (velmi v;hodn;ho ;enicha). Ch;va v t; sc;n; m; n;kolik z;bavn;ch monolog;. Vzpom;n; na Julin;ino d;tstv;, na jej; komi;nost. Z tohoto vypr;v;n; se dozv;d;me, ;e ch;va m; Julii moc r;da. T;m;; jako svou vlastn; dceru. Je vesel;, optimistick;, temperamentn; a m; v sob; lidskou moudrost, kter; se ned; nau;it.

Krom; toho, ;e jsem tuto hru mnohokr;t ;etla, m;la jsem tu mo;nost vid;t i film od Zeffirelliho: „Romeo and Juliet“, kde se mu poda;ilo naprosto geni;ln; p;esn; vytvo;it jak atmosf;ru t; doby (kter; je pops;na Shakespearem), tak velmi v;razn; a p;esn; i postavy hry. Postava ch;vy v tom filmu nebyla v;jimkou. Pot;, co jsem vid;la ten film, u; nikdy m; ani nenapadlo p;edstavit si, ;e by tu roli mohla hr;t jin; here;ka – natolik byla p;esv;d;iv; a zaj;mav;. Byla ;pln;m opakem m; osoby: star;; pan;, siln; postavy, velmi v;razn; a komick; tv;;e. Pamatuji si, ;e sta;ilo, aby malinko zvedla obo;; a u; m;la naprosto jin; v;raz. Nedalo se na ni d;vat bez sebemen;;ho zasm;n;. I kdy; jsem ten film vid;la asi stokr;t, poka;d; jsem se t; sc;n; sm;la. Nyn; jsem ale narazila na probl;m: JAK TO UD;LAT, aby se na to dalo d;vat, aby mi div;ci v;;ili, abych se do t; postavy „dostala“. Vadilo mi, ;e jsem se v t; h;e nemohla po;;dn; zabydlet, proto;e to byl pouze ;ryvek. Zkou;eli jsme v pro m; velmi nep;;jemn;m prostoru, v obrovsk; hale (ani nev;m, k ;emu byla p;vodn; ur;ena) se ;patnou akustikou, ;e jsme se pomalu nesly;eli – natolik se ten zvuk rozpl;val. Julii mi hr;la Kamila Bechnerov; a pan; Kapuletovou Karol;nka Nahodilov;.

A tak jsme se sna;ily uv;;it v to, co d;l;me. Doufala jsem, ;e v;kov; rozd;l vy;e;;m pohyby, vycpan;m b;ichem… Nyn; si sama uv;domuji, ;e jsem se chytala st;bel vn;j;;ch. Napadlo m; zm;nit hlas, vypadalo to ale jako ;a;k;rna. Byla to ;patn; cesta. Probl;mem byl i text s;m. Bylo to ps;no blankversem, s kter;m jsem se d;;ve nesetkala. Musela jsem se pr;t s rytmem nejen ;e;tiny (ru;tina m; ;pln; jinou melodii v;tn;ch p;;zvuk;) ale i s ver;em.
Tak; mi d;lalo probl;m zapamatovat si text, nebo; ch;va b;hem t;to sc;ny opakuje t;ikr;t jednu a tu samou historku z minulosti, jen ji emotivn; m;n;. Nebo; jedno muselo navazovat na druh;, nemohla jsem nic vynechat. Pravdou je, ;e pr;v; to, ;e jsem popletla zd;nliv; podobn; text, se mi stalo na p;edv;d;;k;ch, ale n;jak jsem z toho vybruslila. Zkr;tka st;le jsem se p;i zkou;en; pletla. Nejv;ce m; ale zneklid;ovalo to, ;e jsem se musela b;hem sc;ny p;irozen; a vesele chechtat, co; j; neum;m ani v re;ln;m ;ivot;! V;dy se sm;ju divn;, nepravideln; nebo ml;ky (akor;t se mi t;ese br;nice a na obli;eji se odehr;vaj; n;jak; ksichty). Musela jsem to tedy zvl;dnout, jinak by v;e ztratilo smysl. To bylo tou podstatou, tou ;;;vou, t;m nejd;le;it;j;;m. Zkou;ela jsem se sm;t po;;d a v;ude. Doma, na ulici, v metru… Ale jak jsem si sv;j p;irozen; sm;ch za;ala kontrolovat (sledovala jsem se p;i tom, kdy; jsem sly;ela n;jak; legra;n; vtip), tak mi za;al ;pln; mizet, jakoby byl n;jak;m samostatn;m tvorem a lekl se m;.

Nikdo mi nemohl poradit jak na to, v;ichni se sna;ili, ale m; to zkr;tka ne;lo. Hr;li jsme to ve stejn; hale, ve kter; jsme zkou;eli. A mysl;m si, ;e pro div;ky to muselo b;t je;t; nep;;jemn;j;;, ne; pro n;s. My jsme aspo; v;d;li, o ;em se bav;me, ale rozum;t textu napoprv; v t; akusticky nev;hodn; m;stnosti bylo t;m;; nere;ln;.

Zvorala jsem to. Nepovedlo se mi to. Nevy;el mi sm;ch, sm;la jsem se d;sn; nep;irozen;. Sama jsem se toho lekla. Zapomn;la jsem text (nikdo to ale na;t;st; nepoznal), byla jsem t;m v;;m stra;n; vyveden; z m;ry a myslela jsem jen na to, kdy u; to peklo skon;;, kdy u; bude po p;edv;d;;k;ch. P;e;ila jsem to, ale jakmile si na n; vzpomenu, je mi ;patn;. Ale mus;m uznat, ;e pan; Termerov; s panem Vlas;kem n;s podporovali a jsem jim vd;;n;, ;e mi nikdy ne;ekli, jak ;patn; jsem byla. Kdyby mi to b;vali ;ekli, nev;m, jestli bych byla schopn; v tom v;em pokra;ovat. C;tila jsem se ;pln; na dn;, neschopn;, netalentovan;. Mo;n; ;e jsem t;m trapasem m;la proj;t, abych v;d;la, jak; to je. Pro herce je ka;d; zku;enost ku prosp;chu.

Zase jsem musela z;vid;t skupin; „A“ (ve kter; jsem p;vodn; m;la b;t). P;ipadalo mi, ;e v;e co d;laj; (Betl;m aneb Putov;n; za hv;zdou a aktovky od A. T. Aver;enka), d;laj; s radost;, lehce a v;dy jim to sedne. Byl to prav; opak pr;ce v na;; skupin;. Nakonec pan Hlau;o (vedouc; pedagog) pro n; napsal svou vlastn; hru, ve kter; byly role student;m p;;mo na t;lo.

Na;e skupina byla skoro po;;d z herectv; ne;;astn;. Permanentn; jsme c;tili, ;e jsme neschopn; a netalentovan;. ;e jsme trapn; a ne;ikovn;.

J;, kdy; budu mluvit za sebe, tak se mus;m p;iznat, ;e jsem ;asto nemohla pochopit, co po m; na;i here;t; pedagogov; cht;j;. ;asto jsme si nad t;m se spolu;;ky l;mali hlavu. Nap;;klad to vypadalo takto: p;i;la jsem na zkou;ku s n;jakou p;edstavou o tom, jak asi tu svou hrdinku budu hr;t, samoz;ejm;, ;e v;t;inou to bylo ;erstv; a nem;lo to pevn; tvar, ale m;la jsem dojem, ;e je to naprosto nepochopiteln;, ne;iteln;, primitivn; a n;co v tom smyslu. Cht;li po m;, abych zkusila prav; opak a deset dal;;ch variant, co; jim nevy;;t;m, ale hned jsem si uv;domila, ;e jsem neschopn;. P;ed premi;rou jsem se vr;tila k tomu, co jsem d;lala na za;;tku, proto;e u; jsem nemohla nic jin;ho vymyslet. Pochv;lili m; a ;ekli, ;e u; jsem se kone;n; k n;;emu „prohrabala“, a ;e u; se na to d; kone;n; koukat. Podobn; situace pro;;vali i ostatn;, nejenom j;. Spole;n; jsme o tom mluvili a v;ichni v tom m;li stejn; zmatek jako j;. Pak jsem byla sv;dkem toho, ;e jsme jim p;est;vali v;;it, b;li jsme se jejich posudku.

Samoz;ejm;, ;e te;, s odstupem ;asu, m;;u ;;ci, ;e n;m cht;li pomoci. Vybrali si tuto cestu. Mysleli si, ;e to bude fungovat, ale zd; se, ;e se m;lili. Mo;n;, ;e u jin;ch student; by se to poda;ilo. Kdo v;? ;ivot je nelogick;.

Pak, n;kde uprost;ed roku, n;s ;kola op;t poslala na soust;ed;n; do Skryj;. Tentokr;t jsme museli zkou;et africkou poezii pro um;leck; p;ednes (vedeni Martou Hrachovinovou), ale hlavn;m c;lem tohoto soust;ed;n; byla pr;ce se zn;m;m ;esk;m hercem a improviz;torem – Jaroslavem Du;kem.

Jaroslav Du;ek

Byla jsem v obrovsk;m divadle. Kolem m; pob;hal re;is;r s dirigentem. Ptali se, jestli jsem nevid;la nabl;zku sv;ho tat;nka. ;ekla jsem, ;e ne. Byli hrozn; nerv;zn;, chytili m; a za;ali obl;kat jako ka;para. Zamaskovali mi obli;ej a na hlavu mi nasadili dvourohou ;epici. ;ekli, ;e budu muset vystupovat m;sto tat;nka. Najednou jsem st;la na jevi;ti, oble;en; a zmalovan; jako Rigoletto. D;vala jsem se do publika a um;rala tr;mou. Ze sv;tla mi slzely o;i. Orchestr zb;sile ;val. Nemohla jsem si vzpomenout na text. Sna;ila jsem se ze v;ech sil, aby se mi vybavila alespo; n;jak; z tat;nkov;ch zkou;ek. Dirigent za;;nal t;ikr;t ne; ze m; n;co vylezlo. Byl to naprost; nesmysl a ostuda. C;tila jsem se stra;n; mal;, bezmocn; a neuv;;iteln; o;kliv;…

Probudila jsem se. Asi jsem m;la teplotu. Strachem jsem nemohla otev;;t o;i. Jenom jsem si uv;domovala, ;e to byl sen. Nev;m pro;, ale ten sen m; pron;sledoval a v;dy mi z toho bylo tak ;patn;, ;e jsem se nemohla probrat cel; p;;;t; den. V;t;inou mi t;m snem za;;nala deprese. Do Skryj; se mi ten den nijak moc necht;lo. Museli jsme tam jet jako cel; ro;n;k. Byla jsem po ch;ipce a necht;lo se mi ani ven. Jak jsem pochopila pozd;ji, byl to osudov; v;let. Za ten t;den se mi obr;tilo cel; m; my;len;. Najednou jsem stoupla je;t; o jeden velmi v;;n; schod v;;e.

U; v autobuse cestou tam se mi n;jak ulevilo, proto;e kolem byli m; draz; p;;tel;, a tak jsme se sm;li, zp;vali, d;lali hlouposti a t;;ili se na spole;n; t;den.

Pr;ce s panem Du;kem bavila v;echny. Bylo z n;j c;tit, ;e je to OBROVSK; OSOBNOST. U;il n;s improvizovat. Vypr;v;l n;m zaj;mav; historky ze sv;ho ;ivota a z p;e;ten;ch knih. U; b;hem prvn;ho dne si pamatoval ka;d;ho jm;nem. V;ichni se improvizace b;li. B;li se vl;zt p;ed div;ky. B;li se ztrapnit a vypadat hloup;.

Te; m;;u t;;ko popsat, co n;s pan Du;ek u;il. Pamatuji si jen, ;e ;as rychle ut;kal a my mu velmi pozorn; naslouchali. Ka;d; z n;s zkou;el improvizovat a samoz;ejm;, ;e jsme se u toho hodn; sm;li. Rozhodla jsem se, ;e za ka;dou cenu si odnesu z Du;kov;ch hodin co nejv;ce. C;tila jsem z n;j, ;e je obrovsk;m mistrem a necht;la jsem ztratit ;anci. T;eba to byla jedin; ;ance m;ho ;ivota.

Nebylo snadn; st;t p;ed spolu;;ky a jen tak improvizovat. Musela jsem n;co naj;t, chytit n;jakou nit, uc;tit energetick; proud. Na za;;tku mi to v;bec ne;lo. St;la jsem a trapn; n;co vym;;lela. Zkou;ela jsem hr;t a to pr;v; nebylo ono. Musela jsem ;;t, b;t za sebe a pro;;vat to, co se se mnou d;je tady a te;. Poka;d;, kdy; n;kdo „improvizoval“, Du;ek d;val p;ipom;nky a vysv;tloval, v ;em spo;;v; jeho vlastn; probl;m. Dok;zal to bezvadn; odhadnout a spr;vn; pojmenovat. Mn; t;eba ;ekl, ;e se po;;d kontroluji a boj;m se vypadat trapn;, co byla naprost; pravd, ale nikdy p;edt;m jsem si to neuv;domovala. Najednou jsem vid;la j;dro sv;ch neschopnost; a c;tila v sob; s;lu s t;m bojovat. Te; si p;esn; nevzpomenu, co mi v;e v ten den ;ekl, ale v;m, ;e jsem n;co pochopila, n;co v;c ne; p;edt;m…

Byl to neskute;n; t;den.

P;edposledn; den, p;ed odjezdem do Prahy, se mi p;ed div;ky p;i improvizaci poda;ilo ;pln; otev;;t. Vylezla jsem p;ed n; s t;m, ;e se chci tot;ln; ztrapnit a p;estat se toho b;t.
„Chci se ztrapnit!“ ;ekla jsem. „Te; v;m asi budu n;co pl;cat a bude to nesmysl, proto;e jsem se sm;;ila s t;m, ;e jsem trapn;.“
Pak jsem spadla na koberec a za;ala se divn; h;bat, jakoby do m; vlezl ;ert… Vyd;vala jsem divn; zvuky – c;tila jsem ;e m; n;co vede… Nesvl;kla jsem se. Nepot;ebovala jsem to, ale stejn; jsem se c;tila nah;, jakobych svl;kla k;;i. Byla jsem v afektu. Spojila jsem se s div;ky (spolu;;ky) a sly;ela jsem tlukot jejich srdc;. Neuv;;iteln; pocit! Jakobych si sundala tmav; br;le. Moji p;;tel; mi potvrdili, ;e to ze m; c;tili tak; tak. Nemohla jsem tomu uv;;it. Asi jenom tehdy jsem opravdu pochopila, co je to OPRAVDOV; herectv;!

P;;;t; den, po m;m „probuzen;“, jsem za;ala m;t ne;ekan; obavy, ;e se znovu do toho sam;ho n;dhern;ho pocitu nedostanu. ;e nebudu tak vtipn;. ;e se mi nepoda;; se zase spojit s div;ky. Vr;til se pocit strachu p;ed trapasem. B;la jsem se, ale p;inutila jsem se k tomu, abych to zkusila. PODA;ILO SE MI TO ZNOVU! Byla jsem ;;astn;. Cht;la jsem se rozdat v;em lidem na sv;t;! Objevilo se ve mn; tolik l;sky a pozitivn; energie, ;e jsem to nemohla v sob; udr;et. Necht;la jsem to v sob; dusit a za;ala jsem to vys;lat na lidi kolem. Zd;lo se mi, ;e jsem na;la to, co jsem hledala. Odpov;; na ot;zky: kam pat;;m, pro; jsem tady a jak; m;m c;l. Odhalila jsem to tajemstv;! Zjistila jsem, co je m;m poselstv;m na t;to planet; a pan Du;ek mi v tom pomohl. Tak;e asi to byl ON, koho jsem hledala mezi „houmles;kama“. To byl ON, ten kouzeln;k, co mi musel ;;ct o m;m ;ivotn;m ;;elu. Jenom to vy;lo trochu jinak, ne; jsem si p;edstavovala. Pro; nem;;e b;t m;j str;;ek! Mohla bych ho vid;t jakmile se mi zachce… A tak jsem mu od toho dne za;ala ;;kat: „Strejda“.

M; tajn; poselstv; (jak jsem si tehdy myslela) spo;;v; v l;sce k lidem, kterou mus;m rozd;vat, proto;e nem;m pr;vo ji v sob; schov;vat. Nev;d;la jsem p;esn; jak;m zp;sobem, ale v tu chv;li m; napadalo jenom um;n;, herectv;, zp;v, … Cokoliv, p;i ;emu budu moci vyzn;vat l;sku publiku. Rozhodla jsem se, ;e to ze sebe pust;m, ;e se nebudu b;t p;ipadat n;komu trapn;, budu p;in;;et dobro a sv;tlo do lidsk;ch srdc;. C;tila jsem v sob; OBROVSKOU MOC! Zd;lo se mi, ;e l;ska dok;;e zv;t;zit nad jak;mkoli zlem. Byla jsem si jist;, ;e v;echno zlo na sv;t; vypl;v; z nedostatku l;sky. I ten nejv;t;; vrah a zlod;j byl p;vodn; stvo;en (n;k;m) jako dobr; a kr;sn; ;lov;k, ale nem;l to ;t;st; b;t milov;n tolik, kolik pr;v; pot;eboval. „Ka;d; m; pot;ebu l;sky, j; tak;. Ale j; jsem asi z;rove; d;rkyn;.“ Takov; podobn; my;lenky mi prob;haly hlavou. V;ichni kolem mi p;ipadali hrozn; roztomil; a kr;sn;. Ka;d; r;no jsem s probouzela s pocitem ;t;st;. Milovala jsem cel; sv;t, obj;mala a l;bala spolu;;ky. Snila jsem o tom, aby byli m;mi p;;buzn;mi, abych je m;la v;dy, aby mi nikdy nezmizeli, kdy; u; jsem je jednou na;la. Radovala jsem se v ka;d; chvilce, kterou jsem s nimi tr;vila a d;kovala osudu, ;e m; s tak ;;asn;mi lidmi sezn;mil.

Na;e p;edstaven;

B;hem soust;ed;n; s Jaroslavem Du;kem jsme tak; zkou;eli Africkou housenku. Byla to africk; poezie s p;sn;mi. P;ipravovali jsme to s pan; profesorkou Martou Hrachovinovou v r;mci um;leck;ho p;ednesu. Mus;m se o tom zm;nit, proto;e to p;edstaven; se mi moc l;bilo. C;tila jsem se v n;m velmi pohodln;, a poka;d;, kdy; jsme ho hr;li, m; bavilo. Nikdy jsem nem;la pocit, ;e se mi nechce nebo na to nem; energii. Mo;n; to bylo hudbou, atmosf;rou, kost;my (vlastnoru;n; v;roby). Zkr;tka bylo v Africk; housence n;jak; kouzlo. Ale hlavn; z;sluhou tohoto p;edstaven; bylo to, ;e bylo prvn; po;;dn; a ;sp;;n;. Jsem za to pan; Mart; Hrachovinov; moc a moc vd;;n;. Mysl;m si tak;, ;e nejenom j;, ale v;ichni z toho m;li radost. Po;t;stilo se mi tam zazp;vat ;;asnou romantickou p;sni;ku…

Na;;m prvn;m po;;dn;m hereck;m p;edstaven;m se stal Pu;kin. Takhle jsem pojmenovali dv; aktovky od Alexandra Sergejevi;e Pu;kina: Rusalka a Kamenn; host. Re;;roval n;m to zn;m; ;esk; re;is;r Karel K;;;. Bylo mu asi 55 – m;rn; pro;ediv;l;, s tenk;mi blahorod;mi rysy, s kn;rem. Kdy; jsme ho vid;li poprv;, tak se n;m zd;lo, ;e je stra;n; p;;sn; a v;;n;. ;asem jsme ale zm;nili sv;j n;zor. Je to velmi inteligentn;, vesel;, neskute;n; slu;n; a dobrosrde;n; ;lov;k, do kter;ho jsme se pak v;ichni stra;n; zamilovali.

J; nev;m, jestli to tak c;tili i ostatn;, ale mus;m se p;iznat, ;e b;hem cel;ho m;ho studia na t;to ;kole jsem se zamilovala do r;zn;ch pedagog; a pedago;ek, spolu;;k; a spolu;a;ek. Zd; se mi, ;e jsem nikdy v ;ivot; nikde nepotkala tolik zaj;mav;ch, chytr;ch a obdivuhodn;ch lid; ne; na Vy;;; odborn; ;kole hereck;.

To byla jen takov; odbo;ka. Vr;t;me se k Pu;kinovi. To, ;e budeme d;lat zrovna Pu;kinovy hry pro m; bylo p;;jemn;m p;ekvapen;m. V;dycky jsem milovala jeho hry, b;sn; a pov;dky. Je mi moc bl;zk;, asi jako ka;d;mu rusk;mu ;lov;ku. V;dy; to byl g;nius. Jeden z p;ti nejv;t;;ch spisovatel; sv;ta (jak prohl;silo UNESCO). Mezi n; za;adili tak; Shakespeara, ;ryvky z jeho; her jsme m;li p;;le;itost si zkusit. Te; jsem si myslela, ;e Pu;kin se n;m ur;it; povede l;pe. Ji; p;i prvn;ch ;ten;ch zkou;k;ch se ve mn; d;ly zvl;;tn; v;ci. Pro;;vala jsem ka;dou repliku, p;edstavovala si, jak to v;e bude vypadat a stra;n; si p;;la hr;t Lauru…

D;j Kamenn;ho hosta se odehr;v; v Madridu. Don Juan (Jind;ich Nov;;ek - m;j velmi dobr; kamar;d, jak u; jsem psala) je hlavn;m hrdinou, kter; se vrac; z vyhnanstv;, do kter;ho byl posl;n, kdy; v souboji zabil dona De Slova. Pobo;n;kem mu je Leporello. Laura, jeho milenka, je mu v lec;em podobn;. Je lehkomysln; a vesel;. Miluje ;ivot a mu;e. Zat;mco byl Don Juan ve vyhnanstv; zamilovala se do Dona Carlose (komturova pokrevn;ho bratra). V tom se Don Juan ne;ekan; vr;t; a Dona Carlose zabije. Laura se k Juanovi okam;it; vr;t; (projev  jej; lehkomyslnosti). Juan se ale zamiloval do Doni Anny (vdovy po zem;el;m komturovi) a vyd;v; se za fale;n;ho Dona Diega. Do;a Anna jeho n;klonnost vysly;; a pozve jej k sob; na n;v;t;vu. Ten ve;er se tam tak; dostav; socha jej;ho man;ela (komtura), kter;ho Juan z legrace pozval tak;. P;;b;h kon;; t;m, ;e komtur (coby socha) Juana zabije.

Byla jsem nesm;rn; r;da, kdy; jsem dostala roli Laury, kterou jsem si tolik p;;la. Ztoto;;ovala jsem tu postavu se sebou a ve;ker; jej; jedn;n; jsem vykl;dala podle sebe a sv;ch cit;. Tak jsem si ;;kala, ;e moje Laura bude romantick;, ;e moje Laura nen; mrcha ani b;hna, a ;e ka;d;ho mu;e sv;m zp;sobem doopravdy miluje. Jenom Juana miluje nejv;ce. Obdivuje ho, proto;e je nejlep;; mezi v;emi mu;i, kte;; se kolem n; to;;. Je j; podobn; a jen s n;m dok;;e pro;;vat svou l;sku na sto procent.

P;edstavovala jsem si to p;esn;, pon;vad; jsem to v ten okam;ik pro;;vala. Byla jsem p;esv;d;ena, ;e se d; milovat n;kolik mu;; najednou! Tak; jsem tak v t; dob; byla zamilovan;... Milovala jsem p;;tele - Dmitrije, m;la jsem moc r;da nejtalentovan;j;;ho (tedy podle m;) v na;; ;kole a nejhez;;ho spolu;;ka Kevina - byl v ";;ku"... A nemohla jsem se nezamilovat do Jindry - m;ho Juana... V;dy; jsme se museli doopravdy l;bat...

Sice jsme se kamar;dili i p;edt;m, ale... N;; vztah se za;al m;nit...
Nejd;;ve pan re;is;r K;;; ;;kal:
"Hele... Snad nejste ve ;kolce...Tak ji obejmi norm;ln;...Dej j; pusu...Po;;dnou..."
Sm;li jsme se a styd;li. Jen;e pak jsme se pono;ili do l;b;n; jako do oce;nu... L;bali jsme se v;ude, p;i pozdravu, p;i lou;en;, b;hem rozhovoru, b;hem angli;tiny...
Pan K;;; se sm;l:
"Rozlepte se! Sta;;! Nep;eh;n;jte to! Honem - dal;; sc;na!"
B;hem zkou;en; ale nebylo v;e tak vesel;.

Za;ali jsme s na;;m hereck;m pedagogem, panem Vlas;kem, diskutovat. On mi nev;;il, ;e d;vka m;;e b;t zamilovan; do n;kolika mu;; najednou. Laura pr; miluje jenom Juana a s ostatn;mi pouze sp; a koketuje, jako ko;ka s my;;. Je tak; mo;n;, ;e Pu;kin to tak myslel, ale j; jsem cht;la Lauru p;ibl;;it sob;, proto;e j; podobnou situaci pro;;v;m po;;d a v;m, ;e to ur;it; existuje. Ale asi jsem to pro;;vala moc uvnit;, ;e navenek to nebylo pochopiteln;. Tak jsem se musela nakonec vzd;t a hr;t Lauru jako pokryteckou mrchu.

Po;;d jsem z t; postavy vypad;vala a koukala se na sebe z hledi;t;, n;jak jsem se rozdvojovala, prala se s n;, chv;lemi jsem ji nech;pala a chv;lemi ji zastupovala a pro;;vala v;buchy emoc;. Bylo to takov; nerovnom;rn;.
Tak; jsme n;jak nemohli vytvo;it tu intriku mezi Carlosem (Vojta Du;t) a Laurou, st;le tam nebylo pochopiteln;, pro; se j; vlastn; tak zal;b;. Tak n;m pan Vlas;k vymyslel ;;asnou v;c - FACKU, co; Carlos d; Lau;e v okam;iku, kdy; se na;tve a pr;v; to j; nainspiruje, pod;v; se na n;ho jin;ma o;ima...
Ale zase byl probl;m v tom, jak mi tu facku d;. Samoz;ejm;, ;e divadlo je jen jako, ale zase na druhou stranu, aby to nevypadalo jako v cirkuse. N;kolikr;t jsme to tedy zkusili jen JAKO, ale nem;lo to ;;dn; efekt. Naopak to v;echno pokazilo, proto;e to nevypadalo pravdiv;. Potom jsme se tedy rozhodli, ;e mi ji vlep; doopravdy. A to byl tak; probl;m, proto;e jsem se toho okam;iku za;ala b;t a jednou jsem i p;ed;asn; uhnula, co; tak; nebylo dobr;. N;kolikr;t m; z t; facky bolel nos i po p;edstaven;, proto;e to Vojta n;jak p;ehnal. Tud;; nen; na divadle v;echno tak snadn;, jak si asi p;edstavuj; lid; u televizn;ch obrazovek nebo v hledi;ti. Nyn; jsem se o tom p;esv;d;ila na vlastn; k;;i.

Te;, kdy; se na to zp;tn; d;v;m, p;ipad; mi, ;e bych tu roli zvl;dla l;pe, proto;e jsem o n;kolik krok; d;l. Zd; se mi to zvl;;tn;, ale to p;edstaven; u div;k; nem;lo velk; ;sp;ch, i kdy; podle m; pan re;is;r n;m to kr;sn; zre;;roval. Hra byla asi p;edur;ena v;c k p;e;ten; ne; k realizaci na jevi;ti. Anebo je u; trochu zastaral; a m;lo dynamick; pro dne;n;ho div;ka kter; je zvykl; na americk; ak;n; filmy.

P.S. U; jsme v;ichni dva roky ze ;koly, ale s Jindrou se m;me stejn; r;di...

Rusalka m;la v;t;; ;sp;ch pr;v; proto, ;e byla v;ce dynamick; a jej; obsah se v;ce podobal poh;dce. Hr;la jsem malou v;lu, malou hol;i;ku, dcerku hlavn; hrdinky, kterou perfektn; zahr;la Jana H;lov;. M;la jsem z t; roli;ky mnohem v;t;; strach ne; z Laury, ale ne;ekan; se mi poda;ila l;pe. Zabydlela jsem se v n;. Byla jsem tak; za sebe. M;m v sob; ur;it; infantilismus. Zde jsem ho projevila a vymyslela si p;r trik;. T;eba kv;k;n;. Ud;lala jsem z t; v;ly takovou nestv;rku, jak;hosi ;ert;ka. Na konci jsem zp;vala ruskou p;se;. Poka;d;, kdy; jsem tu malou hr;la, jsem byla nabit; energi; a m;la jsem radost.

Rusalku a mou m;mu si zahr;la Jana H;lov; - jemn; krasavice ale expresivn; here;ka. Vesel; a schopn; velik;ch cit;. Po spole;n; pr;ci se z n;s staly nejlep;; kamar;dky. Ke konci druh;ho ro;n;ku dostala Jani;ka nab;dku na roli v televizn;m filmu Ud;len; milosti se zam;t; a zvl;dla ji skv;le.

T;mto p;edstaven;m skon;il n;; druh; ro;n;k. ;ekla bych, ;e v tomto ;koln;m roce jsme se ve skupin; nejv;ce sbl;;ili. Byli jsme dvakr;t ve Skryj;ch, zkou;eli, komunikovali, diskutovali, p;ich;zeli spole;n; na nov; hereck; triky, podporovali se navz;jem a radili si. Jak n;s ta pr;ce sbl;;ila!

III. ro;n;k - re;is;r Michal Lang a „DVOREC“

Na za;;tku t;et;ho ro;n;ku jsme za;ali zkou;et nov; p;edstaven; S. I. W. Witkiewicze: Na mal;m dvorci v re;ii Michala Langa. Mus;m se p;iznat, ;e ze za;;tku mi ta hra p;i;la ;pln; odporn; a nezvladateln;. Nemohla jsem pochopit, co t;m v;;m autor cht;l ;;ci. Ta hra se ani kr;tce ned; popsat. D;j se oder;v; v Polsku v ;lechtick; rodin;. Hlavn; hrdinkou je p;;zrak ;eny, kter; se zjev; dv;ma hol;i;k;m (dcerk;m) hraj;c;m si na seanci. Pak na jevi;t; vstupuje v;elijak; p;;buzenstvo, zn;m; rodiny, sluhov;. Celou dobu se ;e;; to, jak;m zp;sobem pan; Anast;zie (p;;zrak) zem;ela, koho m;la za milence a koho doopravdy milovala. Nakonec otr;v; sv; dcerky, jej; man;el se zast;el; a v;ichni ;ty;i jako ";;astn;" rodinka odejdou do onoho sv;ta. Takov; absurdn; nesmysl. Hned po Pu;kinovi mi to p;ipadalo nemo;n; a nemohla jsem p;ij;t na to, jak se panu Langovi poda;ilo takovou divnou hru naj;t, ale byla jsem p;ekvapen; v;sledkem. Michalu Langovi se poda;ilo vytvo;it zaj;mavou a zvl;;tn; atmosf;ru t; hry. To se povedlo tak; d;ky n;dhern; hudb;, jej;m; autorem je Vojt;ch Du;t ztv;r;uj;c; p;na domu a m;ho otce. J; jsem toti; nakonec hr;la jednu ze dvou dcerek (Zo;u).

Vynikaj;c; re;ie dodala p;edstaven; ;ivot a to se stalo jedn;m z nejlep;;ch na na;; ;kole. V;t;ina div;k; byla z p;edstaven; une;en;. Najednou z pseudofilozofick;ho absurdna vzniklo velmi expresivn;, dynamick;, v;razn; a z;bavn; p;edstaven;. Hr;lo se n;m v tom dob;e. Mnoh;m z n;s se poda;ilo se projevit a naj;t, t;eba Ale; ;;ha (milenec hlavn; hrdinky - pan Kozdro;) zvl;dl svou roli natolik ohromn;, ;e skoro poka;d; se mu dost;valo potlesku na otev;en; sc;n;. V podstat; nikdo nem;l nev;raznou roli, a; na kucha;e Marcela, kter; m; t;i v;ty. Ale ten se alternoval. Pr;v; j; jsem alternovala s Kl;rou Hanu;ovou. Kdy; ona hr;la Zo;u, j; jsem hr;la kucha;e. Od za;;tku zkou;en; jsem se v t; roli hledala. Hol;i;ka mi p;ipom;nala mou malou v;lu, jenom byla ;lov;kem, ale tak; v sob; m;la n;co ;;belsk;ho, sv;t brala podle sv;ch zvl;;tn;ch pocit;. Velmi p;;jemn; se mi hr;lo ve dvojici s Karol;nou Nahodilovou (hr;la mou sest;i;ku Amelku), kter; m; dok;zala p;esv;d;it, ;e jsme sestry. M;lo to vliv i na n;; re;ln; vztah - asi je to norm;ln; divadeln; kouzlo. Za;ala jsem ji m;t r;da je;t; v;ce. Ve skute;nosti jsem jedin;;ek a v;dy jsem si p;;la m;t sourozence. Tou;ila jsem po tom cel; d;tstv;. Jsem panu re;is;rovi vd;;n;, ;e mi splnil m;j sen a m;la jsem mo;nost pro;;t sv;j druh; ;ivot se sest;i;kou.

Divadlo. Daruje n;m mo;nost pro;;t n;kolik ;ivot; v jednom. Aby se v;c povedla, mus;me v n; na sto procent v;;it. Mysl;m, ;e toto je hlavn;m c;lem herectv;. Stanislavskij m;l pravdu. Herec se mus; hrdinou st;t, c;tit to, co c;t; on. V;;it tomu, co ;;k;, v;;it sv;m emoc;m... Kdy; si uv;;; s;m, tak mu uv;;; i div;k. Herectv; je o v;;e.

Mus;m tak; ;;ci, ;e jsem se nau;ila sm;t a m;m takov; pocit, ;e m; to nau;il Michal Lang. J; jsem ho toti; ;asto napodobovala kdy; se sm;l, tud;; jsem mu za tento mal; d;re;ek vd;;n;. Tak; m; dost inspirovala hudba, kter; dod;vala atmosf;ru d;ji. Obzvl;;; p;i smutn; sc;n;, kdy se sest;i;kou um;r;me. Pr;v; kv;li hudb; mi v;dy v tu chv;li naskakovala hus; k;;e a m;la jsem pocit, ;e odch;z;m do jin;ho sv;ta...

Obl;ben; p;edm;ty

Kdyby se m; n;kdo zeptal, jak; p;edm;ty m; na ;kole bavily nejv;ce, ur;it; bych ;ekla: jevi;tn; pohyb, zp;v, step, ;erm, samoz;ejm; herectv; a tak; p;est;vky mezi hodinami, kdy jsem se mohla kr;sn; pobavit se spolu;;ky. Na ty na;e spole;n; cesty z jedn; budovy do druh; nikdy nezapomenu, jak u; jsem ostatn; psala. Takhle by n;s m;li vid;t pedagogov;. Ti by se divili. To jsme byli opravdov; herci a na;;m publikem byli cestuj;c;. V t;chto chv;l;ch n;s nikdo nere;;roval a zvolna jsme improvizovali a vym;;leli, jak se jen vym;;let a improvizovat d;, kdy; n;s do toho nikdo nenut;. Jde to nejl;pe, samoz;ejm;. Vzpom;n;m si, jak jsme s Ale;em zp;vali, d;lali ze sebe bl;zny a stra;ili cestuj;c; kolem nep;edpov;dateln;m chov;n;m. Jednou jsme takhle blbli a n;hodou na n;s narazila jak;si parta lid;, kter; to;ila po;ad o muslimsk; v;;e. Z legrace jsme s nimi za;ali diskutovat. N;sledn; spolu;;ci vypr;v;li, jak n;s vid;li v televizi. To je legrace, ;e? Nebo jsem jela s Vojtou v metru a asi p;l hodiny jsme dok;zali mluvit v legra;n;m vymy;len;m jazyce. Zm;tli jsme v;echny cestuj;c; a sledovali jejich reakce. Byla to pro n;s jak;si ;ivotn; ale samoz;ejm; tak; hereck; zku;enost.

Na za;;tku m;ho studia na VO; hereck; jsem se ob;vala ka;d; hodiny teoretick;ch p;edm;t;, proto;e jsem si nebyla jist; svou ;e;tinou, b;la jsem se r;zn;ch zad;n;, ;e ni;emu nebudu rozum;t a ud;l;m to ;patn;. Kdy; jsme dostali n;jak; dom;c; ;kol na interpreta;n;m ;i autorsk;m semin;;i, nebo sou;asn; divadeln; praxi, napsat n;jakou recenzi nebo ;l;nek, psala jsem to v ru;tin; a pot; p;ekl;dala. N;sledn; jsem za;ala ps;t rovnou ;esky, tak;e jsem si z t;ch p;edm;t; odn;;ela dvakr;t tolik, co moji spolu;;ci: zaj;mav; informace i p;semn; vyjad;ovac; schopnosti v ;e;tin; (pro m; ciz;m jazyce) v p;semn;m projevu, co; pro m; p;ed t;m byl velik; probl;m. Nemohla jsem ani pomyslet na absolutoria, kde budu muset ps;t diplomovou pr;ci. A te;? Netvrd;m, ;e ned;l;m chyby, p;ehazuji slovosled a neum;m pou;;vat "se" a "si" (pro cizince nepochopiteln;), d;lky, "i" a "y",... To v;e pro m; z;stalo za oponou tajemstv;, ale douf;m, ;e to co nyn; p;;i, u; se d; spr;vn; pochopit. Na;t;st; m;m dobr; p;;tele, kte;; mi s t;m pom;haj;, tak;e jsem byla spokojen; se v;emi p;edm;ty. Nenudila jsem se. V;echny hodiny byly tv;r;; a zaj;mav;. Hodn; m; bavila neverb;ln; komunikace, kterou jsme m;li jenom n;kolikr;t, co; je velk; ;koda. Step a ;erm bych za;adila do cel; doby studia, abychom se n;co nau;ili.
Nem;;u se nedotknout ;ermu v;c...
Za;ali jsme ;ermovat a; ve t;et;m ro;n;ku a hned na prvn; hodin; jsem se zamilovala do pana profesora, do na;eho mu;ket;ra. Tak charismatick;ho mu;e jsem je;t; v ;ivot; nepotkala. D;Arta;an s velk;ma o;ima a ;irok;mi rameny... Dlouh; blon;at; vlasy mu padaj; na z;da v m;kk;ch vln;ch... M;l n;s ve sv; moci... Ten jeho hlubok; hlas... Napsala jsem b;se;:

Tak takhle z pana Romana byly une;eny skoro v;echny holky (a asi i kluci).

Ale na za;;tku t;et;ho ro;n;ku jsem si obl;bila je;t; jeden nov; p;edm;t...

"St;la jsem na b;ehu modr;ho oce;nu, obrovsk; vlny olizovaly m; nah; nohy, b;la jsem se ho a milovala jej. Byl tak obrovsk; a kr;sn;. L;bilo se mi, ;e se m; dot;k;. C;tila jsem velik;nsk; n;boj a m;la jsem pocit, ;e um;m l;tat. V;d;la jsem, ;e je to ;ivo;ich, kter; m; ke mn; sv;j soukrom; vztah a v;hala jsem, jestli m; miluje nebo nen;vid;. V;dycky m; l;kal a odpuzoval.

Koukala jsem na vlny a bu;ilo mi srdce. Nev;m, na co jsem myslela. Je to, jakoby on formoval moje my;lenky podle sebe. Asi necht;l, abych myslela na n;jak; v;edn; v;ci jako: dolary, handlov;n; zbo;;, vztahy s kamar;dy a podobn;. Byli jsme jenom my dva na cel;m sv;t;. Nep;edstavovala jsem si ;ivot bez n;j. M;lem jsem ze;;lela, kdy; se neobjevil n;kolik m;s;c;. Ale b;val taky nep;;jemn;. Jednou m; honil obrovskou vlnou a; ke sk;le a m;lem m; o ni rozml;til. Anebo jednou se prom;nil v jakousi ;;ravinu a roze;ral m; ;aty a zb;sile u toho h;kal.

Ale dnes byl klidn; a laskav;. Hladil m; a n;;n; mi koukal do o;;. M;la jsem chu; ho obejmout a rozpustit se v n;m, aby mi u; nikdy nebyla zima.

C;t;m ale, ;e se mus;me zase rozlou;it. Pro;? Nechci to! A kdy t; znovu uvid;m? Uvid;m t; je;t;? Nep;e;ila bych to, kdy; mi nav;dy zmiz;;. Miluju t;. Pot;ebuju t;. Ale te; u; mus;m j;t. Z;sta; tady a ;ekej na m;, l;sko.

Probudila jsem se v dobr; n;lad; a uvnit; jsem c;tila kr;sn; teplo. Bo;e, jak zvl;;tn; j; m;m sny."

To byla pov;dka o m;m st;le se opakuj;c;m snu, kterou jsem napsala p;i hodin; moderov;n;. Museli jsme napsat n;jakou poh;dku nebo historku a pou;;t v n; ta pod;krtnut; slova, co jsme si p;edt;m vylosovali. Moc m; bavila ta um;leck; pr;ce. P;;jemn; a p;;sn; pan; Dvo;;kov; se n;s sna;ila nau;it p;em;;let a vym;;let. Poznali jsme se navz;jem d;ky t;m b;sn;m a pov;dk;m je;t; v;ce a sbl;;ilo n;s to. Tak; si vzpom;n;m na b;se; s t;mi slovy. Je ;pln; jin; ne; ta romantick; pov;dka. Tady je:

Jsem divn;m, blb;m ;lov;kem
A nesouvis; to s m;m v;kem
Nem;;u nic, nic neum;m
Jsem l;n; jako kr;va, v;m
Ale nesm;m si na to zvykat
Jen abych neza;ala h;kat
Pro; ;;k;m ";;asn; ko;ile"?
Asi za;;n;m je;t; ;;let
Bohu;el neum;m handlovat
Ale um;m trochu malovat
Stejn; je mi to na prd
Jako bych m;la nav;c prst
M; prav; oko se zav;elo
A moje srdce je st;le v;el;
C;t;m velik;nsk; n;boj
Jakobych byla ;havou babou
Jsem ;ivo;ich, jsem ;;ravina
A moje jm;no zn;: Polina
Hmm... Za;;n;m formovat sv;j styl
Jen aby m; kdo nezabil
Sly;eli jste, ;e v Pidi byl po;;r
Pr; n;komu spadl ho;;c; dolar
To budou ur;it; n;;; intriky
Jak j; to nem;m r;da. Kykyriky!
Jsem nervozn;, je to t;m
;e sny u; t;den nevid;m
Douf;m, ;e mi tu b;sni;ku odpust;te
A bez ;kolu m; dom; pust;te.

Ach, pan; Dvo;;kov;... Snad mi odpust; m; chov;n;... Jednou jsme se toti; s Ale;em domluvili, ;e na hodin; budu mluvit sprost; (ikdy; pan; profesorka po n;s cht;la, abychom se vyjad;ovali spisovn;). Jenom;e j; jsem cizinka a tak jsme se domluvili se spolu;;ky, aby m; podpo;ili. Aby potvrdili, ;e takhle jsem se nau;ila mluvit a jinak to neum;m...
"D;ti," ;ekla na prvn; hodin; pan; Dvo;;kov;, "zn;m va;e jm;na, ale ;ekn;te mi, jak si navz;jem ;;k;te. M;te n;jak; p;ezd;vky? T;eba ty, Polinko, jak ti ;;kaj; p;;tel;?"
"Rusk; svin;," odpov;d;la jsem a cel; t;;da se za;ala chechtat.
Pan; Dvo;;kov; zbledla.
"Co;e? Opravdu?"
D;lala jsem, ;e t;m slov;m nerozum;m.
Velice ;asto ode m; pan; profesorka sly;ela ;e; podobnou t;to:
"Pan; Dvo;;kov;, j; se omlouv;m. Jsem ;pln; posr..la dom;c; ;kol, zk..rvila se mi posledn; v;ta. Je to v;echno na prd. Rad;i bych se na to vysr..la a p;inesla v;m to z;tra p;epracovan;."
"Polino, to nen; mo;n;... Vypad;; hloup;... D;ti, nesm;jte se j;! Je to va;e spolu;a;ka! Ale;i, m;; Polinu na starosti. ;t;te si spole;n;... Mus;; ji to nau;it..."

Mil; pan; Dvo;;kov;, velmi inteligentn; a slu;n; pan; Dvo;;kov;!
Odpus;te n;m na;e ;a;k;rny.

Ke konci roku jsem za;ala mluvit MNOHEM L;P a Ale; byl pochv;len za v;bornou pr;ci.

Nejv;t;; sranda spo;;v; v tom, ;e jednou n;s pan; Dvo;;kov; s Jan;ou H;lovou vyhodila za dve;e a ;ekla: "Holky, j; v;m, ;e zrovna vy dv; se moderov;n;m ;ivit nebudete, ale na m;ch hodin;ch se mus;te chovat slu;n;!"
Asi dva m;s;ce po t;to ud;losti jsme s Jani;kou za;aly moderovat na r;diu Zlat; Praha (nyn;j;; Fajn R;dio)!

Moj; obl;ben; pedagogov;

V;dy jsem nen;vid;la d;;;. V;dy mi vadilo, ;e je mokr;, ;e mus;m dr;et de;tn;k. P;ipadalo mi, ;e m; fackuje nebo mi plive do tv;;e. V;dy jsem ho prokl;nala, kdy; jsem m;la n;kam j;t a venku pr;elo.

Ale jednou jsem sv;j n;zor tot;ln; zm;nila...

Vr;tila jsem se ze ;koly n;jak pozd;. Maminka byla v Rusku a t;ta na z;jezd;. V televizi d;vali zn;m; americk; horor, na jeho; n;zev si bohu;el te; nevzpomenu. Film byl o tom, jak se do jedn; hol;i;ky nast;hoval ;;bel. Tak jsem na to koukala asi 5 minut a sta;ilo mi to. B;la jsem se potom cel; m;s;c. Byl to opravdu hr;zypln; film...

Cel; d;tstv; jsem trp;la na no;n; strachy. M;la jsem stra;n; rozvinutou fantazii, v;;ila jsem na kouzla a b;la se tmy, proto;e ve tm; jsem c;tila kolem sebe spoustu duch; a nezn;m;ch netvor;. Nev;m z ;eho jsem to m;la, v;dy; jsem se tehdy na horory ned;vala. Rodi;e z toho byli na m; na;tvan;, proto;e cht;li m;t soukrom;, cht;li abych spala v jin;m pokoji. Pro m; to bylo peklo a v;dycky jsem p;ib;hla za nimi. ;asem to n;jak zmizelo nebo jsem na to n;jak zapomn;la. Zkr;tka jsem u; d;vno spala sama a ned;lalo mi to probl;m. Ale te;...

Znovu jsem se c;tila jako ta mal; hol;i;ka, kter; se tiskla ke zdi a b;la se kraje postele. Nesn;;ela jsem to ticho, kdy; se mi zd;lo, ;e jsem sama na cel;m sv;t; a nikdo jin; u; nen; na;ivu. Na cel; planet; jsem jenom j; a nestv;ry. Naskakovala mi z toho hus; k;;e. Cht;lo se mi rozpustit se ve vzduchu a zmizet.

Tu noc po hororu se mi v;echno vr;tilo. Akor;t, ;e jsem nem;la tu mo;nost p;ib;hnout za ta;kou a m;mou. Zase bylo ticho. Za;ala jsem se modlit. Pak jsem zaslechla n;jak; zvuky, jakoby n;kdo chodil kolem na;eho domu.  Byla jsem tak vylekan; t;m v;;m, ;e jsem si nev;imla, jak venku za;alo pr;et. Najednou nebylo ticho. D;;; za;al klepat na m; okno. P;estala jsem se b;t, c;tila jsem, ;e nejsem sama, ;e kamar;d m; p;i;el ukol;b;vat, ;e m; m; r;d, ;e je ;iv;, ;e m; v;dycky m;l r;d a sv;mi kapkami se m; sna;il pol;bit. A ;e jsem si to v;echno jen ;patn; vykl;dala.

M;la jsem v;;itky sv;dom;, ;e jsem na n;j byla tak zl;. Ale tu noc jsem si sl;bila, ;e u; nikdy v ;ivot; nebudu nad;vat na d;;; a nikdy u; ho nezrad;m, v;dy; je to k;mo;.

V;dycky jsem si stra;n; rychle zvykala na lidi kolem sebe, za;;nala je m;t hrozn; r;da, chytala jejich zvyky a dokonce za;;nala b;t na kamar;dech trochu z;visl;. Te; si t;;ko um;m p;edstavit sv;j ;ivot bez lid;, kter; jsem na hereck; ;kole potkala. V;echny bych je cht;la m;t za p;;buzn;, abych se s nimi nerozlou;ila. Za ty t;i roky, co jsem studovala, se stali mou druhou rodinou. O ka;d;m z nich by mohla b;t naps;na nejen cel; kapitola, ale cel; kniha. Ob;as p;em;;l;m nad t;m, ;e je to opravdu ;koda, to v;echno v sob; schov;vat, mo;n; to n;kdy uskute;n;m.

Kolikr;t m; vyt;hla z nejhlub;;ch depres; (co nav;t;vuj; snad ka;d;ho herce, zp;v;ka, mal;;e, vlastn; jak;hokoliv um;lce) profesorka zp;vu, pan; Galla Mack;. Nebyla to "such;" v;uka p;sni;ek a stupnic, ale v;dy m; vyslechla, poradila, dodala sebev;dom;, podpo;ila jako vlastn; m;ma. U;ila m; nejen zp;vat a d;chat, ale pozn;vat sama sebe a sv;t, st;t si na sv;m, pracovat v ;irok;m slova smyslu, soust;edit se... Obdivuji jej; ;ivotn; energii, jej; veselost, optimismus, kr;su, samostatnost... Miluji ji. Cht;la bych ji m;t za star;; sestru (nem;;e b;t ani tetou ani m;mou, proto;e je kr;sn; a mlad;).

Za tetu bych cht;la m;t pan; ;pa;kovou (u;ila m; hlasovou v;chovu). Nikdy v ;ivot; jsem nepotkala ;lov;ka, kter; by byl natolik zaujat svou prac; jako ona. Pro;;vala s n;mi ka;d; zvuk, kter; jsme ze sebe vyd;vali tak naplno, ;e chv;lemi jsem m;la pocit, ;e kdy; se mi nepovede vyslovit n;jak; slovo, tak pan; ;pa;kov; ztrat; rok sv;ho ;ivota. Natolik bude zarmoucen;. Myslela jsem, ;e takov; lid; existuj; jenom v poh;dk;ch nebo ve filmech. Otev;en;, chytr;, neskute;n; pracovit;, kr;sn; naivn; a legra;n;. Nikdy na ni nezapomenu. Kdyby mi o n; n;kdo vypr;v;l, neuv;;ila bych mu. Ale zn;m ji a jsem ;;astn;, ;e jsem m;la mo;nost poznat tak mimo;;dnou osobnost.

Jaroslav Du;ek je m;j U;itel, m;j sensei, m;j dalajl;ma. Za t;den se mu poda;ilo probudit ve mn; jakousi obrovskou s;lu, zm;nit m;j celo;ivotn; n;zor. Uk;zal mi, jak; jsem doopravdy. P;ibl;;il m; k opravdov;mu um;n; a herectv;. Otev;el mi n;jak; tajemstv;. Te; ale tomu budu muset naj;t sama uplatn;n;.

Pan; Burianovou (jevi;tn; pohyb) bych cht;la m;t za druhou maminku. Na jej;ch hodin;ch jsem si u;;vala (a; na tu rozcvi;ku). Vym;;lela pro n;s neskute;n; zaj;mav; etudy, u;ila n;s ovl;dat sv; t;lo a r;zn; jevi;tn; triky. P;itom byla v;dy mil;, p;;zniv; a hodn; jako maminka. Na spoustu v;c; mi otev;ela o;i.

Pan Hlau;o (d;jiny divadla) je m;j druh; str;;ek. Kolikr;t jsem musela z;vid;t skupin; "A", ;e v n;m maj; takovou oporu. Jak jenom to v;echno st;h;? Mus; v sob; m;t tolik s;ly. Ob;as mi ale p;i;el n;jak; smutn; nebo unaven;, ;e jsem se a; lekla, ;e se s n;mi u; nikdy nezasm;je, nebo ;e se z n;ho stal najednou velmi p;;sn; pedagog, ale byla to v;dycky jenom chv;le, pak se zase prom;nil ve vesel;ho a zaj;mav;ho Hlau;a, kter; n;m v;em v;dycky poradil a pomohl.

Mgr. Martina ;erm;kov; (angli;tina) je moje sest;i;ka. Obdivuji ji, jak je pracovit;, chytr;, mil;, up;;mn; a spravedliv;. Jak kr;sn; dok;;e vysv;tlit jak;koli pravidlo. Mysl;m si, ;e m; opravdu talent u;itelky! Nikdy jsem nem;la lep;; angli;tin;;ku. V;dycky jsem si myslela, ;e anglicky neum;m. B;la jsem se vyslovit slovo anglicky. Jen s Martinou jsem se c;tila v klidu, pomohla mi ten strach p;ekonat, neodsuzovala m;, kdy; jsem ud;lala n;jakou chybu. Je velmi tolerantn;.

Pan re;is;r Weinlich (pr;ce s mikrofonem) je m;j d;de;ek, pan; ;umpel;kov; (lidov; tanec) a pan; ;ern;kov; (interpreta;n; semin;;) jsou m; babi;ky, pan Sp;;il (;erm) je moje vymy;len; l;ska. Pan; Termerovou s panem Vlas;kem (herectv;) m;m taky moc r;da. Jsou mi tak; bl;zc;, mo;n;, ;e se n;m ale nepoda;ilo sbl;;it tak, jak se mi cht;lo a proto je nem;;u za;adit do sv; rodiny. Jsou to dob;; kamar;di. Dokonce se mi bude st;skat i po pan; Ber;nkov; a pan; Hre;kov;, po jejich p;;sn;ch ;sm;vech v kancel;;i, i po pan; ;editelce, kter; ;kolu zalo;ila, dala n;s v;echny dohromady, propletla na;e osudy, dala n;m mo;nost zab;vat se t;i roky takovou ;;asnou v;c;, jakou herectv; je.

P.S.

Na konci t;et;ho ro;n;ku p;i;la absolutoria. Za;ali jsme se u;it asi tak t;den p;ed t;m. Samoz;ejm;, ;e n;kte;; d;;ve, ale...
Asi den p;ed zkou;kami jsem zjistila, ;e nic neum;m a p;es noc se to t;;ko nau;;m. Tak jsem volala Jindrovi.
"Mil;;ku, co m;m d;lat? Nic neum;m! Jsem hloup; a neschopn;..."
"Neboj, j; taky nic neum;m!" podpo;il m;.
"Ale j; t; zn;m! To bude jako s tou hv;zdou na p;ij;ma;k;ch, nakonec ud;l;; absolutoria s vyznamen;n;m!"
Za;ali jsme se sm;t, vzpom;naj;c na n;; spole;n; za;;tek. Pak m; napadlo, ;e se z;tra obl;knu do nejstar;;ch ;at;, aby to p;sobilo profesory tak, ;e jsem se stra;n; u;ila a na oble;en; ani nepomyslela. Taky jsem se cht;la stra;n; moc napudrovat, abych byla bled; a namalovat si kruhy pod o;ima - jako ;e jsem se u;ila dnem i noc;...To v;echno m;lo (podle m; a podle Jindry, kter; mi to schv;lil) dojmout profesory. Mohli by se nade mnou slitovat.
"Jen;e si to taky m;;ou vylo;it jinak," ;ekl mi Ale; do telefonu, "t;eba si budou myslet, ;e jsi nic ned;lala cel; m;s;ce a nespala jen tu jednu noc, a to ;e si na sebe vezme; star; ;aty si m;;ou vylo;it jako ne;ctu. Rozmysli si to."

;e;en; p;i;lo samo. R;no p;ed zkou;kou jsem se probudila s hore;kou. Nem;la jsem ;;dnou s;lu se malovat a ani to nebylo zapot;eb;.

Nakonec to dopadlo dob;e. Pedagogov; byli hodn; a v;ichni jsme ta absolutoria ud;lali. Asi n;s taky b;hem studia za;ali m;t r;di.

Nikdy ne;;kej Nikdy!

"Nikdy u; nebudu vst;vat brzy r;no! D;ky Bohu herectv; - to je no;n; ;ivot, p;edstaven; jsou ve;er, tak;e nebudu muset vid;t to modr; a chladn; r;no! Tak;e jakmile dostuduju u; nikdy se neprobud;m d;;ve ne; v 11 hodin."

Pak jsem si ;;kala: "Na; mi je to moderov;n;? Stejn; ze m; moder;torka nikdy nebude".

A jak to v;echno dopadlo? Ihned po ;kole jsme se s Jan;ou dostaly do r;dia. M;ly jsme v;kendov; po;ad a b;;el od ;esti r;no. Musely jsme vst;vat ve ;ty;i! P;edstavte si, jak; to pro m; bylo peklo. Ale stejn; tak to bylo ;t;st; - dobr; pr;ce, kolektiv, p;;telstv; s Jani;kou... Kdy; se tuto skute;nost dozv;d;la pan; Dvo;;kov;, ;e zrovna my dv; se ;iv;me moderov;n;m, tak se sm;la se slovy: ";ivot je kouzeln; v;c!".

Karol;na Nahodilov; se dostala do ;esk; televize jako report;rka, ale to bylo logick;, proto;e j; to moderov;n; opravdu ;lo.

Jind;;;ek se rozhodl pokra;ovat ve studiu a nastoupil na DAMU. N;jak se je;t; nec;til dosp;l; a prodlou;il si ml;d;...

Kamila Bechnerov; se dostala do divadla GONG a je tam pr; spokojen;. Vojtu s Frantou si Michal Lang obsadil do jedn; ze sv;ch her ve ;vandov; divadle na Sm;chov;.

Ale nejd;l ze v;ech to dot;hl Ale;. Je;t; b;hem t;et;ho ro;n;ku vyhr;l casting na jednu z hlavn;ch rol; v ;esk;m seri;lu Nemocnice na kraji m;sta po dvaceti letech. Nato;il to a ihned se z n;j stala televizn; zn;m; tv;;. Byl na obrazovce snad cel; m;s;c (nebo je;t; d;le). Trochu z t; jeho "sl;vy" jsem si okusila i j;, kdy; jsme t;eba spolu jeli tramvaj; a n;kdo Ale;ka poprosil o autogram. Anebo jsme n;kde pa;ili a n;jak; p;n se n;s zeptal:
"Pros;m v;s, my jsme se s kamar;dem vsadili, jestli jste hr;l v t; nov; Nemocnici. J; ;;k;m, ;e jo a on tvrd;, ;e pr; ne."
"Tak to jste, pane, vyhr;l vy!"

Bylo to moc p;;jemn;. V;ichni kolemjdouc; se na n;s d;vali a byla jsem py;n;, ;e m;j kamar;d, kter; je opravdu cel; m;j, je tak zn;m; a v;ichni ho maj; r;di... Taky si z toho d;lal ob;as srandu. T;eba se jedna sle;na zeptala:
"To jste vy, ten hoch z televize?"
"Ne, bohu;el, to je m;j bratr," ;ekl Ale;.
Sle;na tomu uv;;ila a my se potom tomu hodn; dlouho sm;li.

;as let;l, ale kamar;dit jsme nep;estali. Jen;e te; m; osud zav;l znovu do Ruska.
Je;t; jsem si v;dycky ;;kala: No, politika je to posledn;, co m; zaj;m;. Ne;tu si politick; noviny a nekouk;m se na zpr;vy. Nikdy se s politikou st;kat nebudu!

Ned;vno jsem dostala nab;dku moderovat politick; po;ad na r;diu Svobodn; Evropa. P;ijala jsem ji.

Tak;e "Nikdy ne;;kejte nikdy!"!

V;;;m tomu na 100 %!

Konec...

Sny o oce;nu se mi zdaj; po;;d... Ob;as se na m; mra;;, ob;as se usm;v;... Je to jak v ;ivot; - nikdy nev;te, co s v;mi bude d;l... Na chvilku se p;ibl;;;te tajemstv;... Zd; se v;m, ;e jste ho odhalili... Ale pak p;ed v;mi vyr;st; nov; br;na, kterou mus;te taky otev;;t...

Po herectv; a po jevi;ti se mi moc st;sk;. Divadlo je moje droga. Jen;e mi je;t; nen; osmdes;t, tak;e snad je v;e je;t; p;ede mnou...